36.
Vjeli jsme do dvora ohraničeného vysokými zdmi s ostnatým drátem. Přesně, jak říkal Victor: „Ghana je bezpečná země.“ (A proto je zde každý dům obehnán vysokou zdí.) Bránu nám otevřel starší muž, jehož věk nešlo určit. Mohlo mu být padesát, ale klidně i osmdesát let (vzhledem k průměrné délce života v Ghaně – asi 60 let – mu bylo zřejmě něco kolem padesátky). Lidé podobného věku zde většinou pracují jako ostraha domů, ale jejich jedinou prací je jen otvírat bránu, kterou otevřou kdykoli za ní někdo zatroubí. Takže kdyby se někdo rozhodl vtrhnout dovnitř, uspěje velice snadno. Vysoké zdi a ostnatý drát jsou tudíž jen na efekt.
Než jsme zaparkovali, sekuriťák zavřel bránu a usadil se na plastovou židli, kde trávil drtivou většinu své pracovní doby. Jeho pracovní náplní bylo sedět a čekat na zatroubení a po zatroubení otevřít vrata. Sice se nepředřel, ale placen byl mizerně - 30 $ měsíčně za 12-16 hodinové směny od pondělí do soboty bez nároku na stravu. Pro nás něco nepředstavitelného...
Vystoupili jsme z vozu a zamířili k domu, kde se nacházela Aaronova kancelář. Na terase před domem sedělo na židlích šest chlapů a hledělo do neurčita. Hlasitě jsem je pozdravil, ale odpovědí mi bylo jen pokynutí hlavy některých z nich. (Kdo byli tito lidé, a proč tam seděli, jsem se nikdy nedověděl. Když jsem se na ně zeptal Victora, jenom se začal smát.) Vstoupili jsme dovnitř do velké místnosti. Napravo stál malý stůl a za ním seděla recepční, nalevo se nacházela velká sedačka a na ní pět mužů sledujících zprávy na televizi (opět jsem se nedověděl, proč tam byli a co tam dělali). Recepční se nás zeptala, za kým jdeme, a podala nám k vyplnění jakýsi papír, na nějž jsme měli uvést své údaje, navštívenou osobu a účel návštěvy. Jelikož v domě sídlil jen Aaron, připadalo mi to zbytečné (a zbytečné to bylo, ale slečna neměla nic jiného na práci, tak musela vykázat nějakou činnost). Proto jsem se obrátil na Victora, ať jí řekne, že to přece není třeba. Ale náš „ochránce“ mi sdělil, že to je velice důležitý dokument. Tak jsem na něj napsal Leontýnovo jméno a fiktivní adresu a fiktivní telefonní číslo, podal papír slečně, a ta ho, aniž by se na něj podívala, založila do složky. Potom nám řekla, ať se posadíme, že nás pan CEO (Aaron) za chvíli příjme. A opravdu, po půl hodině čekání nám pokynula rukou, že můžeme vstoupit.
Aaron nás přivítal velice vřele. Hlavně Leontýna. „Leo je můj bratr,“ řekl hrdě. Posadili jsme se do nepohodlné kožené sedačky a Aaron za svůj obrovský pracovní stůl stojící naproti, na němž nebylo zhola nic. Zeptal se nás obligátní otázky typu jak se máme a jak se nám líbí Ghana, a potom nám sdělil, že musíme počkat na Dereka, že bez něho nemá jednání smysl. Zavolal recepční a objednal u ní nápoje. Přinesla nám vodu a kávu. „Kávu máme vynikající. Nescafé. Speciální kvalita,“ Pronesl Aaron vychloubačně. Opak byl pravdou. Nevím, jestli její odpornou chuť způsobily granule nebo voda, ze které byla káva připravena. Cítil jsem v ní neidentifikovatelnou pachuť. (Tato káva je v Ghaně standard. Najít místo, kde připravují dobré presso, vyžaduje trpělivost a určitou míru detektivních schopností. Díky ním jsem objevil pět míst, kam se dalo na espresso zajít.)
Když recepční odešla, Roman se pokusil zahájit konverzaci, ale neuspěl.
„Musíme počkat na Dereka,“ odbyl ho Aaron a zapnul televizi, která visela na zdi napravo od jeho stolu, zívnul a dal si nohy na stůl.
Tak jsme dvě hodiny sledovali zprávy na stanici Al-Jazeera.
37.
Po dvou hodinách se přiřítil Derek. Srdečně se s námi přivítal a hned spustil o tom, jak uděláme skvělý byznys, jak spolupracuje s celým světem, zejména s USA a Emiráty, jak všichni vyděláme a jak budeme maximálně spokojeni. Vůbec ho nešlo přerušit ani se na nic zeptat. Po půl hodině skončil a oznámil nám, že se druhý den v poledne sejdeme u jejich právníka a podepíšeme smlouvu a ihned začneme. Potom se s námi rozloučil a vystřelil ven.
Když odešel, Aaron nám řekl, že to je pro dnešek všechno a vyprovodil nás ven. Když jsme vyšli z domu, byla už tma a čas na večeři. Představa večeře v hotelu se nám moc nezamlouvala, proto jsem požádal Victora o tip na dobrý podnik. Za pět minut už jsme parkovali před čínskou restaurací. Jídlo zde bylo vynikající a bylo ho dost. Hlavně pro Victora. Opět si s sebou odnášel tašku s pěti krabicemi. Už jsme to ani nijak neřešili. Začali jsme to brát jako běžný jev.
Navrhnul jsem Victorovi, že už může jet domů, že Leontýn pojede s námi taxíkem.
„V žádném případě,“ odsekl mi ostře, „Leo je můj bratr a pojede se mnou!“
Vyrazili jsme k hotelu. Cesta zpět trvala ještě déle než cesta k Aaronovi. Bylo 7 hodin večer a provoz byl snad ještě hustší než odpoledne. Všichni se vraceli z práce a na silnicích to bylo znát. Také počet prodejců na křižovatkách se zvětšil. Když se k nám seběhli, protože naše bílé tváře byly i ve tmě nepřehlédnutelné a signalizovaly jim potenciální dobré kupce, vždy jsem je poslal k autu s Leontýnem se slovy: „Tam sedí velký šéf, který je strašně bohatý.“ Díky tomu jsme měli klid, akorát kolem Victorova auta se na každém semaforu shluknul dav prodejechtivých, což nám působilo škodolibou radost.
I když v našem voze panovala dobrá nálada, cesta zpět se nekonečně vlekla. Třebaže jsem už nějakou dopravní zácpu absolvoval, tak toto jsem opravdu nečekal. Pět minut stání, a poté desetivteřinová „jízda“. A znovu. A znovu. A... Kdybychom šli pěšky, tak uděláme líp. Jenže riskněte to v cizí (africké) zemi, o které nic nevíte a kde jste terpve dva dny. Člověk je zmasírovaný zprávami, kde se o Africe referuje pouze v souvislosti s nějakým konfliktem, revolucí nebo masakrem, takže má logicky strach vyjít na ulici, zvláště po setmění. V každém člověku vidí potenciálního zabijáka a každé místo mu připadá extrémně nebezpečné. Ale Ghana je opravdu bezpečná země. To mohu potvrdit z vlastních zkušeností. Později jsem se pohyboval ve velmi pozdních hodinách ve velmi temných zákoutích a nikdy se mi nic nestalo.
Utrmácení, zpocení a rozbití jsme se vrátili do hotelu. I když jsme strávili den sezením v autě a v kanceláři a v restauraci, přeci jen nás to unavilo. Teď už zbývalo jen zalehnout a usnout. A předtím ještě zaplatit taxikáři. Opět se vyskytl stejný problém jako prvně. Chtěl 800 cedi (asi 530 $) za půl dne ježdění (nebo spíše postávání). Řekl jsem mu, že mu dám 200 cedi a víc ani ň. Začal na mě cosi hulákat v místní řeči. Požádal jsem Victora, ať mě „ochrání“, ať mu řekne, že se ojebávat nenecháme. Victor s ním dlouze diskutoval a výsledkem bylo, že musíme zaplatit cenu, kterou po nás taxikář požaduje. To mě naštvalo. Dal jsem taxikáři 300 cedi a řekl mu, že víc nemám. Opět začal dlouze diskutovat s Victorem. Nakonec slevil na 400. Dal jsem mu tedy ještě stovku a chystal se odejít do pokoje. Byl jsem fakt utahaný a jediné, na co jsem se těšil byla postel. Ale noc byla ještě mladá. Neudělal jsem ani dva kroky a jako duch se vedle mě zjevil Victorův řidič. Řekl mi, ať jdu s ním k jeho autu, že mi něco ukáže. Sedl si dovnitř, nastartoval a ukázal prstem na oranžově blikající ukazatel stavu paliva. Prý že mu musím dát na benzín, že nedojede domů. Poslal jsem ho k šípku. Teda k jeho šéfovi Victorovi. Vyskočil z vozu a táhnul mě za ním. Victor se právě loučil s taxikářem. Všimnul jsem si, že mu taxikář cosi předal. Když jsme přišli blíž, Victor si s úsměvem na tváři zastrkoval do kapsy 200 cedi.
„Odkud máš ty peníze, Victore?“ zeptal jsem se ho ironicky.
„Che che che che che,“ bylo jediné, na co se zmohl.
Bylo mi jasné, že se s taxikářem rozdělil. Holt si budu muset zvykat na místní poměry...
„Victore, tvůj řidič chce po mně peníze na benzín. Není to trochu zvláštní?“
„Není,“ odpověděl mi a opět se na mě podíval jako na blbečka, „vždyť nás celý den vozil. Musíme mu zaplatit.“
„Jsem rád, že říkáš musíme,“ odvětil jsem s ironií, kterou nepostřehnul, „Tak se teda o náklady podělíme.“
„Ne, ne, ne. To musíš zaplatit ty!“
„Proč já? Já jsem v tom autě nejel. Jel jsi v něm ty.“
„Ano, protože to je důležité pro náš byznys. A taky jsem vezl Leontýna. Takže to musíš zaplatit ty.“
„V žádném případě,“ odbyl jsem ho, „jsme vaši partneři, jsme na návštěvě ve vaší zemi, tak byste se o nás měli postarat.“
Opět se na mě podíval jako na největšího hlupáka pod sluncem.
„Takže svého řidiče si vyřeš sám. Já mu nic platit nebudu,“ ukončil jsem naši konverzaci a zamířil směrem ke svému pokoji. Když jsem byl v půli cesty, Victor na mě zavolal a ukázal mi, ať se zastavím. Přišel ke mně a pošeptal mi: „A ještě bys měl dát něco malého mně. Za moje služby. Řekněme 200 dolarů.“
Vzkypěla ve mně krev a měl jsem chuť vraždit. Ale představa, že strávím zbytek života v ghanské věznici, zachránila Victorovi život.
