reklama

Jak jsem těžil zlato v Ghaně 28-29

Neděle. Volný den. Je třeba pořádně zrelaxovat a připravit se na tvrdou práci, která nás od pondělí čeká...

Písmo: A- | A+
Diskusia  (0)

28.

Další den byla neděle, kterou jsme plánovali strávit povalováním u bazénu. Den začal klasicky snídaní. A když říkám klasicky, tak opravdu klasicky. Stejným problémem jako předešlý den – z párků navíc se stala omeleta navíc. Tento „problém“ se nepodařilo vyřešit za celých 14 dnů našeho pobytu, i když byla na směně jiná servírka. A to jsem se opravdu snažil jim to vysvětlit. Nevím, co jsem dělal špatně...

Po snídani jsem se šel převléknout do plaveckého. Když jsem přišel k bazénu, Roman už tam ležel a četl si. Také jsem zalehl, otevřel knihu a chtěl začít číst, když v tom mou pozornost upoutal přicházející Leontýn. Roman byl začtený a Leontýna si nevšimnul, proto jsem do něj lehce šťouchnul. Zvedl oči od rozečteného časopisu a stejně jako já zůstal ohromen pohledem na Leontýna. Lépe řečeno na jeho plavecký úbor. Leontýn měl na sobě brokátovou plaveckou čepici a manšestrové plavky do zvonu. Podívali jsme se na sebe, odhodili rozečtené tiskoviny a rychle skočili po hlavě do vody. Jednalo se o prevenci před propuknutím v hlasitý smích. Tuto taktiku jsme během našich pobytů ještě mnohokrát úspěšně použili.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Když jsem se dostatečně „zchladili“, navrhnul jsem, abychom si objednali oběd. Sice jsme byli krátce po snídani a nebylo ještě ani deset hodin, ale protože jsem již byl obeznámen s místními „dodacími lhůtami“, byl přesně ten pravý čas na objednávku. Podle mých propočtů by měl být oběd na stole kolem půl jedné. Proto jsem zašel za servírkami na jejich oblíbené místo, jednak abych objednal oběd a jednak abych objednal pití, protože se samozřejmě neobtěžovaly přijít za námi k bazénu se nás zeptat, zda-li něco nepotřebujeme. S pitím nebyl problém, ale s obědem ano.

„Bohužel, pane, oběd lze objednat až ve 12 hodin,“ řekla mi.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

„Ale proč? Vždyť kuchařka už je v práci, tak to přece nemůže být problém, ne?

„Ne, nejde to. Až ve 12,“ trvala na svém.

„A proč až ve 12? Proč to nejde dřív?“

„Prostě až ve 12. To je tady běžné.“

„A kdo takové pravidlo zavedl?“

„Nevím, ale už je tu dlouho zavedené.“

„A nešla by udělat výjimka?“ řekl jsem prosebně, protože jsem si představil, že se naobědvám až někdy kolem tří čtyř hodin.

„Nešla,“ řekla neoblomně.

„Ani když ti dám větší spropitné?“

„Nešla,“ uzavřela naši konverzaci.

Vrátil jsem se naštvaně k bazénu a sdělil nejnovější informace svým kolegům. Roman z nich nebyl moc nadšený, stejně jako já, kdežto Leontýn jen pronesl svou obligátní větu:

SkryťVypnúť reklamu
reklama

„To mentalita tady. Tu je třeba pochopit, hmmm?“

Raději jsem hupsnul do bazénu, abych zchladil svůj vztek. Když jsem vylezl z vody, zamířil jsem na recepci vyhledat majitele hotelu, abych s ním probral úroveň místních služeb. Recepční mi sdělila, že přijde až v pondělí. Znechuceně jsem se vrátil zpět na lehátko. Jakmile jsem ulehl, zazvonil telefon. Volal Victor, že se staví kolem oběda i s Aaaronem a Derekem. V Ghaně zřejmě obědvají později, asi kolem páté odpoledne, protože to byla doba, kdy se Victor objevil. Aaron přijel v 6 a Derek dokonce v 7. Budeme si muset zvykat, že nějaká ta hodinka zde nehraje roli.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

29.

Victor přijel i s řidičem. Když se s námi přivítali, řidič si odešel sednout do zahrady za přístřešek, kde se také nacházelo několik stolů, a Victor cosi zakřičel v místním jazyce. Ve vteřině u něj byla servírka. Něco na ni zahulákal a potom se začal bavit s námi. Zjistil jsem, že to je veselý chlapík, se kterým není nouze o legraci. Asi po čtvrt hodině přišla servírka a donesla dvě jídla. Jedno pro Victora a jedno pro řidiče. Jednalo se o místní specialitu tilapie a banku. (Tilapie je druh sladkovodní ryby a banku je těsto vytvořené ze směsi pomleté fermentované kukuřice a manioku, které se vaří ve vodě v mikrotenovém sáčku. Vzhledem připomíná kynutý knedlík. Nabírá se prsty a namáčí se do omáčky.) Victor začal jíst, a tak jsme ho nechali o samotě a šli si s Romanem zaplavat. Leontýn u něj zůstal a celou dobu se na něj jen přihlouple usmíval (to dělal ostatně po celou dobu našeho pobytu).

Když Victor dojedl, přisedli jsme k němu a pokračovali v nezávazné konverzaci. Kdykoli někdo z nás řekl něco legračního, tak jsme se tomu zasmáli. Všichni. Včetně Leontýna. Ten se smál nejhlasitěji. Za chvíli dorazil Aaron. Taky si objednal jídlo a taky ho dostal za 15 minut. K jídlu si objednal třetinku piva a vždy, když ji dopil, přišla k němu servírka a zeptala se ho, zda-li si dá ještě jednu. Úplně jiný přístup než k nám, což pro mě bylo záhadou. A musím přiznat, že jsem této záhadě nepřišel nikdy na kloub. Jsou určité věci, které člověk nepochopí a ani do nich nepronikne, pokud není místní...

Po osmé hodině dorazil Derek. Jídlo přeskočil a vrhnul se hned na pití. Objednal si dvě piva najednou. Během pár vteřin v něm zasyčela a ihned si objednal další dvě.

Na uvítanou jsem chtěl všechny pohostit slivovicí, tak jsem pro ni zaběhl do pokoje. Když jsem se vrátil, požádal jsem Victora, ať řekne servírce, aby nám přinesla skleničky. Usoudil, jsem, že to bude rychlejší (A bylo!). Za minutu byly na stole. Otevřel jsem láhev a všem jsem nalil. Přiťukli jsme si na úspěch společného podnikání a začali probírat obchodní záležitosti.

Victor: „Musíme tvrdě pracovat. Když budeme tvrdě pracovat, budeme úspěšní.“

Aaron: „Jsem ředitel firmy, vím, jak se dělá obchod se zlatem. Nemusíte se ničeho obávat.“ (A vypil na ex třetinku piva.)

Derek: „Uděláme skvělý byznys.“ (Nalil si dalšího panáka a v okamžiku ho do sebe obrátil.)

Roman: „Tak to jsou výborné informace.“

Leontýn: „Překládejte, hmmm.“

Já: „Musíme tvrdě pracovat, jedině tak budeme úspěšní.Oni vědí, jak dělat obchod se zlatem, nemusíme se ničeho obávat. Uděláme skvělý byznys.“

Leontýn: „Přeložte jim, že musíme tvrdě pracovat. Když budeme tvrdě pracovat, hmmm, budeme úspěšní. Jsme rádi, že spolupracujeme právě s nimi, protože vědí, jak dělat obchod se zlatem. Uděláme skvělý byznys.“

Já: „Musíme tvrdě pracovat, jedině tak budeme mít úspěch. Jsme rádi, že spolupracujeme právě s vámi, protože víte, jak dělat obchod se zlatem. Uděláme skvělý byznys.“

Victor: „ Ano, přesně tak. Máte pravdu.“

Aaron: „Já, jako ředitel své firmy, s vámi souhlasím.“ (A exnul další pivo.)

Derek: „Výborně, uděláme skvělý byznys.“ (A nalil si dalšího panáka, který v něm okamžitě zmizel.)

A v tomto duchu probíhala naše konverzace asi dvě hodiny. Během ní vypil Aaron 12 třetinek piva a Derek celý litr mého „repelentu“ a 8 piv. Když jsme skončili jednání, hoši nasedli do svých aut a vyrazili k domovu. Paradoxem je, že Victor, který z nich jediný nepil, měl svého řidiče.

Když odjeli, Roman se mě zeptal: „Co si o tom myslíš?“

„Vypadá to velice optimisticky. Ale nechci předbíhat.“

„Přesně tak, uvidíme, jakým směrem se to vyvine,“ odpověděl mi Roman.

„Necháme se překvapit,“ řekl jsem.

V tom do naší debaty vstoupil do Leontýn a řekl mi: „Překládejte, prosím, hmm.“

Martin Orálek

Martin Orálek

Bloger 
  • Počet článkov:  29
  •  | 
  • Páči sa:  0x

Překladatel a tlumočník anglického jazyka, který trochu cestuje a chce se podělit o své zážitky, jako třeba o těžbě zlata v Africe. Zoznam autorových rubrík:  NezaradenéSúkromné

Prémioví blogeri

Adam Valček

Adam Valček

14 článkov
Yevhen Hessen

Yevhen Hessen

20 článkov
Lucia Šicková

Lucia Šicková

4 články
Matúš Sarvaš

Matúš Sarvaš

3 články
Monika Nagyova

Monika Nagyova

295 článkov
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu