reklama

Jak jsem těžil zlato v Ghaně 19 - 20

Před námi je první noc v Africe. Jaká bude? A jaké bude první ráno? Odpovědi na tyto otázky naleznete v následujících dvou kapitolách.

Písmo: A- | A+
Diskusia  (0)

19.

Konečně na pokoji. Popravdě řečeno, pokoj za 200 $ na noc jsem si představoval poněkud jinak, ale to nebylo v daný moment důležité. Shodil jsem ze sebe svršky a tak, jak jsem byl, jsem se svalil na nejbližší postel. Na sprchu a mytí zubů nezbývaly síly. Myslel jsem si, že okamžitě usnu. Ale nebyla to, na rozdíl od mých dvou kolegů, pravda. Jakmile jsem zavřel oči, začal jsem přemýšlet o čerstvě nabytých zkušenostech. Nečekal jsem evropské standardy, ale to, co jsme za těch pár hodin zažili, předčilo má očekávání. Ale třeba to byla jen výjimka, uklidňoval jsem se. Snad jsme si to všechno špatné vybrali hned první den... Během svého přemítání jsem usnul.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Probudil jsem se zhruba za dvě hodiny. Hladem, žízní a především zimou. Díky klimatizaci byla teplota v pokoji asi 16°C. Rozhodl jsem se ohřát teplou sprchou. Vešel jsem do koupelny a nestačil se divit. Stará vana s plastovým závěsem, umyvadlo se dvěma zarezlými kohoutky, půlka zrcadla a zašlé špinavé kachličky po celém obvodu místnosti a na podlaze. Odhrnul jsem závěs a vstoupil do vany. Otočil jsem kohoutkem a přepnul na sprchu. Nastavil jsem obličej proudu vody a nic. Tam, kde měla být sprcha, visel pouze kus utržené hadice. Překvapivě jsem neřekl žádné sprosté slovo. Jen jsem pokrčil rameny a řekl si, že sprcha nebude. Zřejmě jsem si už začínal zvykat na africkou realitu...

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Změnil jsem tedy plán. Přepnul jsem zpět na kohoutek a hodlal se opláchnout vodou nabranou do dlaní. Ale čůrek vycházející z kohoutku byl tak slabý, že trvalo celou věčnost, než se mé dlaně naplnily. Umyl jsem si tedy jen obličej, vylezl z vany, z kufru vytáhl triko, kraťasy a nazouváky, oblékl se a vyrazil na snídani s myšlenkou, že se konečně se najím.

Hotelová restaurace byla naštěstí hned vedle našeho pokoje. Spíše než o restauraci se jednalo o malou místnost se čtyřmi stoly (u každého 4 židle), rohovým barem, za nímž bylo okno do kuchyně, lednicí s prosklenými dveřmi a televizí. Vešel jsem dovnitř a pozdravil. Odpovědi jsem se však nedočkal. Servírka stála opřená o stůl a sledovala televizi. Při pozdravu se na mě jen letmo podívala a bleskově upřela svůj zrak zpět na televizi.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem znovu, „dal bych si snídani.“

Ale se slečnou to ani nehlo. Proto jsem svůj požadavek ještě dvakrát zopakoval. Pokaždé o trochu hlasitěji. Ale pro slečnu jsem byl vzduch. Byla zaměstnána sledováním nigerijské telenovely. Tak jsem vstal, poklepal jí na rameno a opět jí sdělil své přání. Znovu se na mě krátce podívala a zase rychle upřela svůj zrak na obrazovku. Tak jsem si sedl a díval se s ní. To, co běželo v televizi, se nedá popsat slovy. To se musí fakt vidět. Jihoamerické telenovely jsou proti těm nigerijským aspiranty na Oskara nebo alespoň na cenu TýTý. Herecké výkony byly naprosto otřesné. A děj taky žádný. Nějací lidé se tam pořád o něčem dohadovali. Moc jsem jim nerozuměl. Na nigerijský akcent jsem ještě nebyl zvyklý.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Pořad naštěstí brzy skončil. Jakmile začaly běžet závěrečné titulky, slečna servírka se na mě otočila a s úsměvem mi řekla:

„Snídaně bude za chvíli.“

20.

Naplnil mě pocit štěstí. Po 16 hodinách se konečně najím. Zajímalo mě, co je v nabídce, proto jsem se slečny zeptal:

„Co bude k snídani?“

„Omeleta, párky, chleba, zelenina a čaj nebo káva.“

„Nejím vajíčka, takže omeletu nechci. Můžete mi místo ní dát více párků?“

„Určitě. To není problém.“

Uběhla asi půl hodina a snídaně stále nikde (v tu dobu jsem ještě netušil, že slovo chvíle má v Africe naprosto opačný význam než u nás). Proto jsem servírce položil otázku:

„Kde je má snídaně?“

„Už je na cestě,“ zněla její odpověď.

„To už pěkně dlouho,“ řekl jsem jí ironicky.

„Ano. To je. Ale už je na cestě.“

„To musí být dlouhá cesta z kuchyně až na můj stůl,“ pokračoval jsem stále na vlně ironie.

„Ano, to je,“ odpověděla mi naprosto bezelstně.

Pochopil jsem, že s ironií zde nepochodím. Nezbývalo než čekat. Aspoň tedy zaženu žízeň, řekl jsem si a objednal vodu.

„Ano, pane, hned ji přinesu,“ sdělila mi slečna.

A nastalo asi desetiminutové čekání na vodu, protože slečna servírka neměla nic lepšího na práci, než stát opřená o bar a hledět do neurčita.

„Dal bych si tu vodu,“ pokusil jsem se ji vytrhnout ze snění.

Bohužel neúspěšně. Tak jsem vstal a došel si k lednici pro vodu sám. Při otvírání jsem si všimnul, že je zamknutá. Proto jsem ji požádal o klíč. Ale odpovědi jsem se nedočkal. Podíval jsem se na zámek a zjistil jsem, že je velice primitivní. Otevřel jsem ho nehtem. Když jsem vytahoval vodu z lednice, slečna si toho všimla a začala na mě cosi hulákat a byla hned u mě.

„To nemůžete!“, zakřičela na mě, „Lednici smím otevírat pouze já!“

„Rád vám toto privilegium přenechám,“ řekl jsem jí, „ale jaksi jste mě neslyšela, když jsem si pití objednával.“

Neopověděla mi. Pouze se na mě podívala jako na idiota. Byl to během pár hodin už čtvrtý člověk. Asi dělám něco špatně, řekl jsem si a vrátil se zpět ke stolu. Sedl jsem si, otevřel láhev a litr a půl vody ve mně zmizel během několika vteřin. Teď se ještě najíst a budu spokojen.

Po hodině čekání byla snídaně konečně na stole. Dvě omelety, jeden párek rozsekaný na osm dílů, dva trojúhelníky opečeného bílého toustového chleba, tři proužky zelené papriky a jeden kousek cibule, mistička fazolí z plechovky a černý čaj. Párky a zelenina se topily v silné vrstvě oleje a fazole byly studené. Chvíli jsem váhal, zda-li si mám stěžovat nebo ne. Začínal jsem totiž tušit, že to bude zbytečné. Ale nakonec jsem přeci jen odhodlal.

„Jsem vám říkal, že omeletu nechci, a vy mi je pro jistotu přinesete hned dvě! Vy jste mi nerozuměla?“

„Rozuměla.“

„Tak proč jste mi přinesla dvě omelety? A párek navíc tu taky nevidím. Můžete ty omelety odnést a přinést více párků?“

„To už nejde. Jedině, že byste si připlatil.“

„Připlatil? A za co? Já jsem tu objednávku nespletl!“

„Je mi líto, ale za párky navíc si musíte připlatit.“

Došlo mi, že zde nic nezmůžu. Snědl jsem párek a kousek chleba, vypil trochu čaje, který měl divnou pachuť, a vyrazil na recepci zařídit tři jednolůžkové pokoje.

Martin Orálek

Martin Orálek

Bloger 
  • Počet článkov:  29
  •  | 
  • Páči sa:  0x

Překladatel a tlumočník anglického jazyka, který trochu cestuje a chce se podělit o své zážitky, jako třeba o těžbě zlata v Africe. Zoznam autorových rubrík:  NezaradenéSúkromné

Prémioví blogeri

Monika Nagyova

Monika Nagyova

295 článkov
Martina Hilbertová

Martina Hilbertová

49 článkov
Post Bellum SK

Post Bellum SK

74 článkov
Yevhen Hessen

Yevhen Hessen

20 článkov
Karolína Farská

Karolína Farská

4 články
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu