reklama

Jak jsem těžil zlato v Ghaně 15 - 16

Vyrážíme směr hotel. Jsme unavení po dlouhé cestě a těšíme se do postele. Ale to by nesměla být Afrika...

Písmo: A- | A+
Diskusia  (2)

15.

Znechuceně jsme se vrátili do auta. Naštěstí nás Victor potěšil informací, že cesta do hotelu trvá jenom 10 minut. Tak to snad nějak ve zdraví přečkáme...

Vyrazili jsme směr hotel. Hladoví, žízniví, unavení, ospalí a zpocení. Díky intenzivní klimatizaci na nás pot zamrzal. To nám nedovolovalo usnout. Victor pořád někam volal. Bohužel jsem mu nerozuměl, protože hovořil svým rodným jazykem Twi. Rozeznal jsem pouze tři slova: Unique Palace Hotel. Zřejmě se někoho ptal, jak se tam dostat. Už dříve, když jsem s ním mluvil přes telefon, tak jsem si myslel, že je naštvaný, ale byl to styl jeho mluvy. Hovořil krátce a úsečně a znělo to, jakoby neustále vydával příkazy nebo byl neustále rozhněvaný. Opak byl pravdou, byl to veselý a přátelský chlapík. Akorát mu nešly číslovky (o čemž nás později několikrát přesvědčil).

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Za hodinu jsme dorazili do hotelu Korkdam. Jedná se o hotel ve čtvrti La Paz na severu Accry v blízkosti sídla Aaronovy firmy. Určitě bychom to odsud měli blíže na jednání, ale v hotelu nebyl bazén, což je kousek od rovníku docela problém. Nedovedli jsme si s Romanem představit, že bychom neměli možnost se zchladit. Leontýnovi to bylo jedno. Pobýval zde totiž během své předchozí návštěvy a bazén mu zřejmě nechyběl. Proto jsme Victorem nabízené ubytování rázně odmítli a trvali na tom, aby nás zavezl do „našeho“ hotelu, který na rozdíl od Korkdamu bazénem oplýval a navíc byl poblíž pláže.

Opět jsme nasedli do auta a vyrazili směrem na Unique Palace Hotel. Hlad, žízeň a únavu jsme nějak přestali vnímat. Bylo to zřejmě způsobeno adrenalinem z hledání hotelu. Rozjeli jsme se a Victor začal opět horečně telefonovat. Potom něco štěkal na řidiče. Řidič pokyvoval hlavou na důkaz souhlasu. Po hodinovém bloudění ulicemi noční Accry (i když jsem zde byl poprvé a pouliční osvětlení nefungovalo všude, tak jsem poznal, že některými ulicemi projíždíme opakovaně) jsme dorazili do hotelu. Vítal nás neonový nápis Korkdam.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

„To si snad ten Victor dělá prdel!“ řekl naštvaně Roman.

„To je fakt blbec. Zdechám hlady a ten vůl nás zaveze zase zpátky,“ odvětil jsem neméně naštvaně.

„To mentalita, hmmm, to chodí tak tady,“ opět zaperlil Leontýn.

Podívali jsme se s Romanem na sebe a myslím si, že kdybychom měli po ruce zbraň, tak ji jeden z nás použije.

Ale to už se nás Victor snažil přesvědčit, že jsme v tom správném hotelu a že se musíme jít ubytovat. Řekl jsem mu, že legrace už bylo dost a že bychom ocenili, kdyby nás hodil tam, kde máme objednané ubytování.

Znovu jsme vyrazili do ulic. Jakmile se náš vůz rozjel, Victor začal zase vzrušeně telefonovat. Hlad, žízeň a únava dosáhly před pár hodinami svého vrcholu a stále jej nehodlaly opustit. Snažil jsem se myslet na něco jiného, abych žaludek a tělo nějak obalamutil, ale nedařilo se mi to. Během cesty jsem se pozorně díval po okolí, zda-li někde nezahlédnu náš hotel nebo nějaký ukazatel, který by na něj odkazoval. Bohužel neúspěšně. O našem hotelu nebylo ani vidu ani slechu. Ale Leontýna naše situace evidentně netrápila. V pohodě si usnul.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Mrknul jsem na mobil. Byly zhruba 2 hodiny po půlnoci. Jsem zvědav, kdy se dostaneme do postele, pomyslel jsem si. Na jídlo jsem dávno rezignoval, bylo jasné, že hotelová kuchyň už je dávno zavřená. Doufal jsem, že budou mít na recepci aspoň nějaké pití nebo nějakou drobnost k jídlu. Ale to by nesměla být Afrika...

Tentokrát jsme projížděli ulicemi, které jsem nepoznával. To mohlo znamenat dvě věci – buď se blížíme k hotelu, nebo bloudíme v jiné, pro mě zatím neznámé části města. Ani jedna možnost nebyla správně. Byli jsme opět ve čtvrti La Paz. Právě jsme přijížděli k hotelu Korkdam. Tentokrát ale z jiné strany.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

16.

Victor se k nám otočil a se širokým úsměvem nám sdělil, že už jsme na místě. Neměl jsem sílu se s ním hádat. Pouze jsem zakroutil hlavou a rukou jsem mu dal znamení k odjezdu. Řidič nastartoval a vyrazil do úzkých uliček La Pazu. Za malou chvíli jsme se ocitli na široké čtyřproudové silnici, kde na to řidič šlápnul, a za 5 minut už jsme vjížděli na velký kruhový objezd (Kwame Nkrumah Circle – velmi frekventovaný kruhový objezd, kde jsou každý den obrovské a zácpy a jehož překonání vám ve dne zabere klidně i několik desítek minut), který jsme opustili prvním výjezdem a opět se napojili na širokou čtyřproudovku. Za zhruba minutu jsme najeli na další kruháč, odkud jsme vyjeli druhým výjezdem, zase najeli na čtyřproudovku a po 2 minutách jsme zabočovali do úzké uličky. Asi po 200 metrech jsme zastavili u velké železné brány. Vedle na zdi, která byla více než 2 metry vysoká a navíc opatřená spirálovým ostnatým drátem, se skvěl nápis Unique palace Hotel. O půl čtvrté ráno jsme byli konečně na místě.

Řidič zatroubil, aby nám ochranka přišla otevřít. Mezitím jsem se Romana zeptal:

„Myslíš, že ten hotel fakt nemohli najít nebo to dělali schválně?“

„Myslím, že nás chtěli mít pod kontrolou. V Korkdamu by nás měli jako na dlani. Teď za námi budou muset jezdit až sem.“

„Taky si myslím.“

„Ne, hmmm, to není tak, hmmm, to mentalita. Tu musíš pochopit,“ vstoupil do naší diskuze probouzející se Leontýn.

Chtěl jsem něco peprného poznamenat, ale raději jsem to spolknul. Namísto toho jsem hypnotizoval bránu, ať už se konečně otevře. Neotevřela se. Řidič znovu zatroubil. Tentokrát držel ruku na klaksonu mnohem déle než při prvním zatroubení. Ale brána se ne a ne otevřít. Zmocňovala se mě beznaděj.

„Takový kousek od cíle a nakonec se snad budeme muset vrátit do toho podělaného Korkdamu,“ řekl jsem Romanovi.

„V žádném případě, potřebuju bazén!“

„Leontýne, zkuste říct Sezame, otevři se!, třeba to pomůže,“ pokusil jsem se o vtip.

„Sezame, otevři se,“ pronesl Leontýn kouzelnou formuli.

Pár vteřin jsme mlčky hleděli na bránu a doufali, že se konečně otevře.

„Hmmm, asi to zaklínadlo funguje jenom v Evropě a Americe,“ sdělil nám s vážnou tváří.

„A ještě v Austrálii a v Brdech,“ odpověděl mu Roman.

„Ano, tam taky,“ potvrdil Leontýn Romanovi jeho informaci.

„A na hoře Říp a na hoře Blaník,“ dodal jsem rezignovaně s úmyslem ukončit tuto konverzaci.

„A taky na Berounce a Vltavě, když se zahajuje vodácká sezona,“ rozhodl se pokračovat v naší debatě Roman.

„Ano, ano, všude tam,“ jásal nadšeně Leontýn.

„Victore, asi mají zavřeno. Budeme to muset otočit zpět na Korkdam?“ pronesl jsem ironicky ve snaze změnit téma našeho hovoru.

Ale Victor mou ironii zjevně nepochopil. Řekl něco řidiči a ten začal ihned couvat.

„Ne, zadrž. To byl vtip,“ řekl jsem mu, „ať zkusí ještě zatroubit.“

„Nebo by měl Leontýn zopakovat tu kouzelnou formuli,“ navrhnul Roman.

Řidič zatroubil a Leontýn opět vyslovil ona magická slova:

„Sezame, otevři se!“.

Za pár vteřin se brána začala pomalu otvírat.

Martin Orálek

Martin Orálek

Bloger 
  • Počet článkov:  29
  •  | 
  • Páči sa:  0x

Překladatel a tlumočník anglického jazyka, který trochu cestuje a chce se podělit o své zážitky, jako třeba o těžbě zlata v Africe. Zoznam autorových rubrík:  NezaradenéSúkromné

Prémioví blogeri

Juraj Hipš

Juraj Hipš

12 článkov
Lucia Šicková

Lucia Šicková

4 články
Juraj Karpiš

Juraj Karpiš

1 článok
Martina Hilbertová

Martina Hilbertová

49 článkov
Iveta Rall

Iveta Rall

87 článkov
Jiří Ščobák

Jiří Ščobák

752 článkov
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu