Jak jsem těžil zlato v Ghaně 12 - 13

Autor: Martin Orálek | 17.7.2017 o 16:04 | Karma článku: 5,58 | Prečítané:  243x

Kontrola očkovacích průkazů úspěšně za námi. Před námi imigrační, a poté konečně vstup na africkou půdu...

12.

Postavili jsme se do fronty a čekali. Jak jsem se již zmínil, v Africe se pořád na něco čeká. Čekání lze však omezit nebo aspoň výrazně zkrátit. Ale to jsme zatím neuměli...

Victor nám ještě před odletem sdělil, že se máme ptát na člověka jménem Samson, který nás provede přes imigrační, aniž bychom museli čekat. Ptal jsem se asi 20 imigračních úředníků v zelených uniformách, kteří bezcílně bloumali po hale nebo jen tak postávali, na zmíněného pána, ale nikdo ho neznal. Takže nám nezbývalo, než čekat. Fronta před námi vypadala na 2 hodiny. Posouvala se kupředu jen velmi pomalu. Tempo se nezrychlilo, ani když otevřeli dvě nové přepážky. Naše čekání bylo přerušováno telefonními hovory od Victora, který na nás čekal před letištěm. Každých pět minul volal a ptal se, jak to s námi vypadá. Naštěstí měl Leontýn u sebe svůj „ghanský“ telefon. Takže nás hovory nic nestály. Jinak bychom museli platit 60 Kč za minutu příchozího hovoru (1 minuta odchozího stála 80 Kč a 1MB dat 300 Kč).

Když Victor zavolal poprvé, Leontýn se lekl, zblednul, zvedl telefon a řekl: „Hello, Mr. Victor.“ Potom asi 2 minuty poslouchal, kýval hlavou na znamení souhlasu, usmíval se jako blbeček a potom pronesl svou magickou formuli, kterou jsme za svůj pobyt slyšeli nesčetněkrát: „Translator, please.“ Potom mi podal telefon a požádal mě, abych Victora poprosil, zda-li by to vše ještě jednou nezopakoval. Prý mu rozuměl všechno, ale bohužel si to nezapamatoval.

Přiložil jsem telefon k uchu a uslyšel jsem Victorův panovačný hlas. Zeptal se mě ostrým tónem:

„Kde jste?“

„Čekáme ve frontě na imigračním,“ odpověděl jsem mu.

„Proč?“

„Protože tu je hodně lidí,“

„Jak dlouho ještě budete čekat?“

„Nevím.“

„Proč jste nepožádali Samsona?“

„Protože ho tu nikdo nezná!“

„Aha. Ok,“ odpověděl mi a zavěsil.

 

A každých 5 minut se opakoval nachlup stejný rozhovor. Díky tomu nám čekání příjemně uběhlo. Za hodinu a půl, během níž jsem absolvoval asi 15 telefonátů, jsme se dostali na řadu. Zdvořile jsme pozdravili, ale imigrační úředník nám na náš pozdrav neodpověděl, zřejmě ho neslyšel. S lehce arogantním výrazem ve tváři si převzal naše pasy, dlouze jimi listoval, až jsme trochu znervózněli, ale nakonec nám do nich vlepil razítko. Dostali jsme povolení k pobytu v Republice Ghana na dobu 90 dnů. Mohli jsme vyrazit pro zavazadla.

 

13.

Od imigračního úředníka jsme se vydali směrem k úzké, tmavé chodbičce, která nás přivedla do prostoru pro výdej zavazadel (Opět zde postávala a posedávala a všelijak se poflakovala spousta zaměstnanců v zelených vestách a zelených či jiných uniformách...). Zde se nacházely tři pásy. Na displeji jsme zjistili, že zavazadla z Amsterdamu kolují na páse číslo 1. Naše tam však nebyla. Začali jsme se prohrabávat hromadou zavazadel, která ležela hned vedle pásu (na ghanském letišti je pás tak krátký, že když si zavazadlo nikdo nevyzvedne, tak ho v druhém kole zřízenci vezmou a jednoduše hodí na zem, takže potom při hledání svého zavazadla dochází k velkým zmatkům, kdy třeba deset lidí najednou hledá to své a přitom rozebírá hromadu zcela „neortodoxním“ způsobem). Ani po intenzivním hledání jsme je nenašli. Zeptal jsem se několika uniformovaných zaměstnanců letiště, zda-li neví, kde by naše zavazadla mohla být. Odpovědí mi bylo většinou jen pokrčení ramen a pobavený smích. A do toho všeho každých 5 minut volal Victor...

Naštěstí mi jeden Američan prozradil, že zavazadla z Amsterdamu přijela původně na pás číslo tři. Vyrazili jsme proto svižným krokem k hromadě u tohoto pásu. Leontýn se na hromadu vrhnul, několika málo pohyby ji rozebral a k našemu překvapení z ní vydoloval naše kufry. Získal tím u nás jeden bezvýznamný plusový bod (o který však brzy zase přišel).

A teď nejkratším směrem ven z letiště. Už jsme byli unavení a hladoví a nemysleli jsme na nic jiného, než na dobrou večeři, sprchu a postel. Ale to by nesměla být Afrika...

Chopili jsme se svých zavazadel a zařadili se do fronty u celního odbavení. Fronta se posouvala poměrně rychle. Všimnul jsem si, že se v jednom z rohů nachází malá směnárna. Navrhnul jsem, abychom zde vyměnili nějaké peníze. Kurz byl 1,5 ghanského cedi za 1 dolar. Leontýn to rázně odmítl, ve městě je prý lepší kurz. To znělo logicky – na letištích jsou přeci jen kurzy mnohem nevýhodnější než ve směnárnách ve městě. V Ghaně však toto „pravidlo“ neplatilo (Leontýn právě přišel o svůj pracně získaný plusový bod).

Při vchodu do prostoru celního odbavení stál malý stolek, za nímž seděl chlápek prodávající SIM karty a kredity do mobilu. Chtěl jsem si obojí zakoupit, abych nemusel používat svůj český telefon a platit horentní sumy za volání a sms. Leontýn mi ale řekl, že se SIM karta musí zaregistrovat na Ghaňana a že SIM od tohoto člověka je nelegální (další Leontýnův blábol – jeho bilance plusových a minusových bodů nabyla v tento moment záporné hodny a k zóně kladných hodnot se už nikdy ani vzdáleně nepřiblížila).

Celním úředníkům jsme sebevědomě předali vyplněný modrý tiskopis celního prohlášení, sdělili jim, že nemáme nic k proclení, a vyrazili směrem k východu. Naštěstí je nenapadlo nás zkontrolovat, což bylo dobře, protože jsme převáželi 40000 $ v hotovosti na nákup prvního kilogramu zlata, které jsme si s Romanem rozdělili rovným dílem mezi sebe (Leontýna jsme do tohoto plánu raději nezasvětili). Bylo to celkem velké riziko, protože maximální povolená částka na jednu osobu je 10000 $. Kdyby nás vyhmátli, tak máme vyděláno. Ale štěstěna stála tentokrát při nás...

Došli jsme k východu z letiště, kde se k nám jakoby nic připojil malý chlápek s obrovským břichem. Zeptal jsem se ho, co chce a proč jde s námi.

„Já jsem přece Victor!“ odpověděl mi.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Miliónové dotácie od Plavčana dostali aj pochybné firmy

Niektoré firmy, ktoré podporilo ministerstvo školstva, aby sa venovali vývoju a inováciám, nemajú s výskumom žiadne skúsenosti.

SVET

Poľsko zažíva nežnú revolúciu. Vracia sa pred rok '89?

Vládna presila najnovšie ovládne aj súdy. Únia je takmer bezmocná.

KOMENTÁRE

Minister Plavčan už dávno nemal existovať

Na znôšku legislatívnych náhod sa už nemôže pozerať ani koalícia.


Už ste čítali?